Průběh léčby

U mě na 3 fáze. Ta první je: žiju v omylu a nevím o tom. To znamená první fáze, završení první fáze je zjistit, že a kde mám problém.

Druhá fáze je dovolit si z toho omyl vystoupit,

Třetí fáze je dovolit si tu radost. Dovolit si to vystoupení a cítit, že mi to dělá dobře.

Dám příklad: historicky můj život probíhal tak, že vlastní názory nebo potřeby se zdály být popírány. Já to říkám takhle šroubovaně, protože to nebyl cíl mých rodičů mě tohle naučit. Nemluvě o tom, moje vztahy s rodiči jsou vyléčené. Opravené. A já jsem za to moc vděčný.

Ale vznikl ve mě kdysi dávno omyl, že nemám nárok, že moje okolí si to nepřeje, abych měl hlad nebo abych byl smutný nebo abych si cokoliv myslel . Já jsem to obešel realizoval jsem se tam, kde na mě moje okolí nemělo dosah.

No ale později mě to doběhlo. To se bavíme o současnosti. To jsou věci, které jsou aktuální. Týden, dva, tři, čtyři, ale samozřejmě celý ten vývoj k tomu směřoval. První bylo si dovolit vlastní názory. To už je druhá fáze. Nejdřív jsem identifikoval, jak jsem to popisoval, že jsi vlastně nic nepřeju. Druhá fáze: prozkoumával jsem svoje pocity, emoce, ambice, svoje ego (třeba).

Třetí fáze už začala. Já si užívám svobody. Že se můžu svobodně pohybovat. Navenek jsem mohl se svobodně pohybovat a myslet a chtít a cítit celou tu dobu. Jenže strašidelné množství věcí není navenek vidět a tohle byla jedna z nich.

Druhá z nich byla, že jsem si nevěřil.

Já jsem o tom mluvil se svojí maminkou nedávno a říkal jsem jí, že jsem měl velké problémy se sebedůvěrou. To navazuje na ten začátek, jak jsem mluvil o cílech, ambicích, egu, přáních, emocích. A ona řekla: “vidíš a přitom to vypadalo, že je tomu úplně naopak.

Jenže to je přesně jádro pudla a pozoroval jsem tam hodněkrát i ve svém okolí i na jiných lidech. Nesoudím, jen říkám, že moje pozorování nasvědčuje tomu, že to má širší platnost.

Takže čím víc jsem tlačil na pilu, abych vypadal, abych působil dojmem suverenity, tím větší byla moje touha ten pocit mít a ve skutečnosti to necítit.

Takže čím pevnější jsem sám v sobě, čím jsem ukotvenější, jak se říká “ve svém středu”, tak tím méně musím tlačit na svoje okolí. Psal jsem to i na Instagramu: nejvíc dlužím sám sobě to, co nejvíce vyžadují od svého okolí. A zpětně, a to je krásný vztah, čím více toho pocitu, třeba lásky, docenění nebo jiného, teď mě nic nenapadá, dopřeju sám sobě, tím více mi ho zrcadly moje okolí. Ale nemůže to vycházet z toho okolí, protože to není o tom okolí. To je o mně.

Takže já vám přeju, vy jste byli ve svém středu. Aby jste se nebáli cítit, chtít, konat, jednat, protože chyby neexistují. Maximálně to povede k nějaké další lekci, ale upřímně, ty většinou teda v mém případě nastávají, I když se chyby nebojím. To je pravda.

Životní lekce přicházejí nehledě na to, jestli se bojím nebo nebojí.  A ty chyby nejsou zlo. Ty chyby jsou zužitkovatelné, vytěžitelné a posouvají mě dál.

Naštěstí to nejsou jenom chyby, lteré mě posouvají.  Posouvá mě i dobrý pocit. Pořád se bavíme o věcech, které v mé knize jsou. A přeju vám taky, aby jste se nebáli, že se hned teď necítíte dobře. Že nejste hned teď šťastní. Protože ta stadia jsou, jak jsem řekl, tři.

První je špatný pocit.

Druhá je cesta z něj ven, ale ještě z toho nemám radost.

Třetí je radost. A k té radosti já jsem se propracovával nějaký čas.

Ale ta cesta se vyplatil. Teď mám radost, teď jsem šťastný.

A já vám přeju, aby jste to nevzdali někde mezi jedničkou a dvojkou a každopádně před trojkou, protože ta trojka je ta odměna. A času mám, dokud dýchám. Dokud můj život pokračuje, můžu pracovat na čemkoliv a tohle byla nejlepší investice, kterou jsem kdy udělal. Že jsem to nevzdal.

Já vím, že vito dáte. Když jsem to dal já, tak vito dáte taky.