Předmluva

„Kdo chce, učí se. Kdo chce dlouho, učí se dobře.“ (Matoosh, 2019)

Tahle kniha určitě je o učení, ale, jak jsem se naučil, tohle učení je v něčem jiné než to, co mě učili ve škole. A v něčem je stejné, což je super, protože mám, kde navázat. Už to vlastně umím. Tohle je jen takové lehké rozvinutí, připadá mi, ale s o hodně zajímavější odměnou… (pokračuje)

Vidím, co vidět chci

– Moje mysl si potřebuje donekonečna dokazovat, že moje pochopení života a světa je správné. Tím pádem vidím kolem sebe samé důkazy toho, že svět je zrovna takový, jaký si myslím, že je.

No ale když si budu myslet, že je špatný, najdu důkazy stejně jako když si budu myslet, že je dobrý…? Od té chvíle je to pouhá volba. Vybírám si svůj svět.

Nemusím mít strach radovat se z hezkých věcí.

– Kdysi jsem si zakázal vidět hezké věci. Radost vedla k útokům okolí.

Nedomyslel jsem to: Když nevidím hezké věci, pak už jdu jen “od rány k ráně”.

Pak mi došla chuť jít si pro další ránu. Chtěl jsem to skončit.

Nemusím mít strach z „ošklivých věcí“.

– Bolest, vztek, strach a smutek jsou mocné a důležité nástroje poznání. To “jediné”, co se po mně chce, je i tyhle události přijmout. Čím dřív a lépe je přijmu, tím dřív si otevřu dveře k poznání, které se mi snaží předat, a bolest získá smysl.

Není to trest. Je to příležitost. Ty věci se mi dějí přesně v čase, kdy

1) mám na to je zvládnout a 2) mám dost vědomostí pochopit, co mi chce být řečeno… (pokračuje)

Zažívám to, co zažít potřebuju.

– Možná nedostanu, co chci. Ale určitě dostanu to, co potřebuju.

Jediná další možnost je, že jsem oběť života a náhodným výběrem se mi v životě něco děje. To mi připadalo depresivní.

Protože není dost důkazů, já si vybírám smysluplnost své cesty. Vybírám si, že ve všem, co zažívám, je to, co se ještě dál chci naučit. Nesoudím to. Přijímám to, protože jsem si to vybral.

Nemusím si pamatovat moment, ve kterém se blok vytvořil, abych ho zpracoval.

– Psychologové sice můžou hledat v dětství, ale já našel cestu okolo. Můj aktuální život zrcadlí všechno, co ve mně je, takže včetně těch bloků. Nemusím tak pátrat roky ve vlastní minulosti. Dělal jsem to, je to dost složité a každopádně kontraproduktivní, protože mi utíká přítomnost.

Stačí mi žít tady a teď, protože budu dostávat přesně ty informace, které pro objevení a pochopení svého omylu potřebuju.

Úhel pohledu = vlastní realita a pravda.
7 miliard lidí = 7 miliard realit a pravd.

… VŽDYCKY uvidí druhý člověk něco jiného než já. Nemá moje oči (je jich několik typů, ukázalo se navrch) ani ostatní smysly, moje zkušenosti, nechodí v mých botách, ani nestojí tam, kde já. A vnímá věci po svém!

A je to dobrá zpráva, protože mě může naučit něco cenného, když mu dám šanci. To platí pro všechny ostatní lidi.