Matúšova poradna

Strach ze života má několik úrovní. Nechápal jsem čas a bál se takzvané budoucnosti. Protože jsem se jí (nevědomky) chtěl bát, soustřeďoval jsem svoje myšlenky na scénáře bolesti, zklamání, neúspěchu, prohry, zrady, ztráty a mnoha dalších.

Bál jsem se sebe, bál jsem se lidí, bál jsem se přírody, Boha, bál jsem se dýchat, což mi letos krásně připomněl Covid. Bál jsem se udělat další krok. Fyzicky i metaforicky.

A to byl přesně důvod všech mých problémů. Všichni totiž umíme zhmotňovat to, na co myslíme, co si představujeme, čemu věnujeme energii.

Tehdy jsem chtěl vidět nebezpečí, vlastní neschopnost a odsouzeníhodnost, … Ale vždy záleží jen na tom, co chci vidět. A mohl bych vyhrát i Nobelovu cenu, ale bez uznání a lásky sama k sobě by ani to pro mě nebylo záchranou. Nemluvě o tom, co v pocitu nedopřeju sám sobě, nejde čekat od vnějšího světa.

Ptal jsem se smrti. Bál jsem se umírání, bál jsem se pocitu nezvládnutého života a bolesti.

Přestal jsem se bát a zároveň vím, že se nemusí bát nikdo další.

Všichni můžeme přijímat život právě takový, jaký je. Chceme ho takový přijímat, protože nejkrásnější je beze strachu.

Strach ze smrti tím pádem znamená nepřijetí života.

Způsobu a vysvětlení je vícero a všechny jsou stejně dobré. Je to jen o tom, jestli si vyberu žít ve strachu ze smrti, anebo v radosti a vděčnosti za život.

Strach z vlastní chyby, tedy strach, že vyberu nesprávné řešení, které znovu povede k bolesti (viz “Strach ze života”), byl pro mě naprosto spolehlivý způsob, jak sám sebe nevědomky zbavit schopnosti jít dál. Mentálně a pak i fyzicky.

Jediný model, který mi umožnil své chyby přijímat a díky tomu se jich nebát, je vědomí, že udělat chybu a poučit se je nesrovnatelně lepší, než stát na místě neschopný pohybu. Nadto když se nebojím bolesti, s níž bych si určitě tak či tak poradil, ta bolest vůbec nemusí nastat. Není tedy vůbec nutné se jí bát už preventivně a tím strachem věnovat energii naprosto nežádoucímu scénáři. Ověřeno praxi.

Chybovat je nadto lidské. Přirozené. Nevyhnutelné. A v dokonalosti světa též mnohdy velmi prospěšné a důležité nejen pro mě, ale i pro zbytek mého světa a případně i lidi v něm. Posoudit to totiž není jak, a tak si můžu jako vždy vybrat, že jsem zodpovědný jen za sebe a případné následky svých činů. Ne primárně za celý svět, obzvláště, pokud jsem sám sebe z rovnice vyškrtnul.

Oblast vztahu ke světu nebo Bohu byla ve filosofii i jinde probrána nesčetněkrát. Věřil jsem kdysi, že bych mohl přežít bez uvědomění, že svým životem jsem odjakživa propojen jak s naší planetou, tak s ostatními bytostmi, které se na ní nachází.

Žil jsem život člověka a zkoušel se u toho tvářit, že věci, které se ve světě děly a nelíbily se mi, se mnou vlastně nesouvisí. Podobně jako ve strachu z vlastní chyby i tahle linka by byla vedla na invalidní vozík po ochrnutí nohou. Bylo bláhové chodit po Zemi a bát se jí. Očekávat úskoky a zradu, jako jsem si to kdysi nesprávně vyložil v případě svých rodičů, kteří vztah ke světu do doby jeho vědomého zpracování definuji.

Vnímání světa a potažmo Boha je k tomu všemu historicky zatěžováno různými zájmovými skupinami, což velmi komplikovalo moje přijetí světa takového, jaký doopravdy je. Jsem součástí tohoto světa a z něj jsem vzešel a žil až do současnosti.

Diagnóza roztroušené sklerózy pro mě mnoho změnila. Jednak mi ukázala, že je můj vlastní osobní rozvoj nejenže prospěšná, ale (po odmítnutí veškeré medikace) i životně nutná. To byl začátek. Respektive pokračování 6 let života s atakami, které nebylo možno medicínsky přiřadit jakékoliv diagnóze (měl jsem v ruce kovovou sponu,  která mě držela dál od magnetické rezonance).

A tak jsem vyřešil první ataku, druhou, třetí, čtvrtou a pak slyšel diagnózu. Byla pro mě potvrzením, že dál už nemá smysl na čemkoliv lpět.

Z roztroušené sklerózy jsem udělal po dobu jejího trvání jednoho ze svých největších spojenců a učitelů, a to přesto, že jsem se skrze ni dostal tabulkově až do invalidního důchodu.

Otázka je vždy stejná: “Chci vidět trest nebo příležitost? Chci cítit strach nebo lásku a věřit, že i ochrnutí anebo slepota může být k něčemu dobrá a tedy ji přijmout nebo milovat místo odmítání a sebenenávisti?” Minimálně je to šance, když už oči ani nohy nereagovaly na žádnou z mých proseb a představ.

Deprese a sebedestrukce mají společného jmenovatele. Zapírání sebe sama. Nezáleží na tom, od koho jsem se to naučil. To jediné, na čem opravdu záleží, je, že jsem přijal sám sebe, že jsem připustil, že se mi minimálně jedna věc povedla, že mě přinejmenším jeden člověk má rád a že i když jsem to neviděl, život možná není jenom od rány k ráně. Že je v něm hezká aspoň jedna věc, kterou mám rád.

Když jsem připustil první věc, začal jsem nacházet další a najednou byl celý můj pocit úplně jiný, než se mi zdálo prve.

Deprese je jen kombinace strachů. Strachů, které jsem kdysi upřednostňoval před láskou, zdravím a úspěchem. Slepou uličkou, kterou jsem se nevědomky vydal prozkoumat, abych dokázal říct a pocítit, kým doopravdy jsem. Není tedy potřeba si ji vyčítat.

I z deprese se člověk dokáže dostat sám. Bez léků. To je na rozhodnutí každého člověka.

Deprese je umožněna nastavením vztahu k sobě samé / samému

Čeho se bojím, to nevědomky vytvářím. To jsou obecné základy, které je někdy dobré rozvinout.

Prakticky? Nevědomky jsem si vybral samotu a zjistil, že nepřítomnost dalších lidí mi velmi pomáhá být sám se sebou. Učit se o tom. Tahle kapitola u mě byla uvedena velmi bolestivě vnímaným rozchodem a dodnes chovám velkou účtu jak k ní (kapitole), tak k sobě (že jsem to vydržel.

Stejně tak mám velkou úctu k vám všem, kteří toužíte samotu pochopit, přijmout a milovat. Proto ji v životě máte. Bez znalosti samoty totiž těžko objevovat sebe sama. Stejně tak by nemohlo nastat vědomí svého místa v životě a sounáležitosti / jednoty. Jak se sebou samým, tak se zbytkem lidí a vším živým na planetě. Lekce je to tedy nadmíru důležitá a za bolest a úsilí rozhodně stojí. Nemluvě o tom žádná bolest vůbec nemusí nastat. Jde jen o pochopení průběhu života a přijímání věcí, které s sebou přináší.