Project Description

Zvládání strachu a paniky obecně. Nové paniky a nového strachu. To by mohl být název tohoto videa. Často jsem se potkával s nutností překonávat nervozitu, strach, paniku. Při různých příležitostech. Tou aktuální stále ještě je strach, a nechci tomu dávat moc energie, ale on často vyplave, a proto o tom točím video. Já nejsem Buddha. Já jsem člověk,  který vykročil na ne zcela typickou cestu, když odmítl cestu konvenční, která vypadá bezpečně. A to bylo v momentu, kdy jsem odmítl medikaci diagnostikované roztroušené sklerózy. A tohle má dalekosáhlé důsledky. Mentálně, pro mě. Jestli zdravotně, to ukáže čas. Zatím to vypadá, že jsem schopný ataky zvládat. Ataka je pro mě nositelem poznání.  V tom smysl, že když nějaká přichází, nebo přišla historicky a už jich pár bylo, já jsem pátral v sobě, v čem bych se mohl plést. A do té doby jsem se potřeboval soustředit na to, že aspoň něco ještě funguje. Příklad: prošel jsem, doslova, atakou, kdy celá moje pravá noha byla v křeči. Začalo to tím, že ta noha jenom bolela. A já jsem zkoušel nejdřív metr, potom dva, potom minutu, potom dvě, šel jsem ven, já mám psa, tak toho je potřeba venčit a takhle jsem si dovoloval víc a víc a víc a víc a víc až jsem pochopil, v čem ten můj omyl byl. Protože celou tu dobu, co já jsem fyzicky něco nového zkoušel, tak jsem si hrál s myšlenkami. Pátral jsem. Mnoho různých variant na to téma a teď: to je ta výhoda. Když trefím správnou linku, tak ta ataka najednou povolila. A já jsem si říkal: “Aha, aha, tak to je tenhle motiv. Co mi to říká? Co mi to může dát? A tak jsem dosáhl toho, že ta ataka odezněla. Řekl jsem to doktorům. Doktoři řekli: “No, ony ty ataky někdy odezní.” Tohle NEBERU. Já si vybírám, a potvrzuje to moje tělo, že ataka a stav mé mysli spolu ÚZCE souvisí. Protože v momentu, kdy pochopím, co mi ta ataka nabízí ohledně poznání, ona odchází. A doteď se nevrátila a za chvíli je to rok. Uvidíme, ale vývoj nekončí. Dokud dýchám, život pokračuje a přináší nové věci.

Druhý příklad jsou oči. Oči mě vystrašily víc než noha. Obzvláště proto, že na chytrém internetu jsem si přečetl, že roztroušená skleróza se může projevovat například slepotou. A vyrovnat se vnitřně s rizikem, že bych mohl oslepnout, to, věřím tomu, člověku trochu dá zabrat. Ale postupoval jsem stejně. Tohle je důležitý bod: Cokoliv nového mě potká, mi umožňuje využívat všeho, co jsem se doteď naučil. Takže noha mě naučila: zkoušej, hra si s myšlenkami, … A to taky nebyl nový můj postup. To už jsem dříve zkoušel na jiné věci. Třeba na alergie a atopické ekzémy. Protože ono je úplně jedno, jestli … Nebo jestli ani ne. Já bych si přál, aby se mi to povedlo, ale jedno URČITĚ, kdy se mi to povede. Protože dokud dýchám, tak mám čas. Mimo jiné proto je to v kníže. To je tenhle princip.

No a přišlo s horšení zraku a první byla panika, protože já jsem do té doby měl oči celý život naprosto perfektní. První fáze byla otázka: “Věřím své cestě? Věřím cestě, na kterou jsem se vydal?” Já už jsem na ní poměrně dlouho. Diagnóza proběhla před asi 5 lety, první ataka byla před asi 10. A zároveň věřím tomu, že pokud vývoj mozku do doby první ataky byl nějak patologický, takže samý záněty v mozku nebo v míše pro mě nutně nemusí být jen negativní. Pokud jsem jako organismus rozvíjel synapse, spojení v mozku, které tam byli navíc, byly nezdravé, nepřirozené, tak je OK, pokud je ataka zbourá. Protože ony splnily svou funkci. Já jsem díky svému netypickému a možná patologickému vývoji od dětství do takzvané dospělosti objevil fůru věcí, které mi například umožňují o nich teď mluvit, sdílet je s vámi. Pochopil jsem hodně, hodně, hodně. A teď uvidíme, jestli to má přesah pro vás, ale o tom nemluvím.

Takže zpátky k očím. Vybral jsem si cestu, stojím si za tím rozhodnutím, dost možná už stejně ani není cesty zpět. Upřímně já jsem odmítal tu medikaci s tím, že věřím tomu, že moje rozhodnutí je správné. A jestli to vyžaduje, aby mě to výhledově zabilo, jak prognostikují, jestli je to česky, lekaři, … Mám rád ten výraz. On není můj, ale oni často lekají. Vydávají prognózy, kterým je snadné věřit. A čemu věřím, tomu věnuju energii. A čemu věnuju energii, to se proměňuje v realitu. To je nebezpečí lekařů. Oni mě nemůžou vyléčit. Ani s chřipkou, ani s rýmou. Oni jsou tam od toho, aby mi pomohli se vyléčit.

Znovu zpátky k očím. Já totiž si můžu vybrat spoléhat se na to, co funguje. Znova je to v kníže. A tím pádem já sice možná nevidím, ještě navrch v některých fázích dne, někdy ano, někdy ne. Víceméně podle stavu mysli. Ale já pracuju na tom, abych propojil život, stav mysli a řídí to stav mých očí. Ony jsou ověřením mého řešení rovnice. Vzpomínáte na základní školu? Takhle jednoduchá rovnice: oči fungují = jdu správným směrem. Oči nefungují = někde se zadrhávám. Pro mě je to objevování. Na tohle to jsem nenašel žádný manuál. A oto trpělivější potřebuju být. A jsem schopný být, protože: mě se třeba zhoršil zrak a já měl na výběr klasicky. Je to v háji, to je první scénář. Doktoři měli pravdu, skončí to špatně. Třeba s mým zrakem. Anebo druhý scénář: ještě vidím. Můžu si zvětšit písmo na mobilu. Udělal jsem to. Já jsem nebyl schopný číst zprávy nebo cokoliv tam bylo. Názvy aplikací, prostě vyberte si. Mobil. Nebyl jsem schopný číst na notebooku, který mě 12 let živil. Třeba. Na monitorech. Nebyl jsem schopný psát, protože jsem neviděl na klávesnici. Ale můžu si zvětšit písmo. Můžu psát diktováním. A získávám tím další čas pro sledování těch souvislostí oči-mysl-život. Ale hlavně oči-mysl.

Moje nálada, úroveň mé nervozity třeba se v tom hodně promítá. A tím pádem se mám o co opřít. Protože ve mně je klid, jak říkal můj oblíbený Marcus Aurelius. A tohle je praxe. Buď to věřím, je to zvládnu anebo věřím, že to nezvládnu. Nebo nevěřím, že to zvládnu, což je totéž. Ale co ztratím, když budu věřit, že to zvládnu? Praxe už mám docela dost. Takže nepropadám panice. Není to setrvalý stav, ale propadám panice méně a méně a méně. A tím pádem nemusím být v sebelítosti. Nemusím být v depresi, ve frustraci. Ve strachu.

A znova je jenom na mně, jestli upřednostním to, co funguje, anebo bych se za měřil na to, co nefunguje, ale to nikam nevede. To jsem zkoušel. Takže přeju mnoho odvahy. Sobě i vám, případně. A krásný den.